„Plnit tělo je jako plnit motor u auta“ – rozhovor s Zuzanou Hejnovou

Zuzka Hejnová je vrcholový sportovec. Za svou sportovní kariéru nasbírala řadu medailí a ocenění – např. je atletkou roku 2019, držitelkou českého rekordu v běhu na 400 metrů překážek, mistryní světa 2013 a 2015 a medailistkou z OH 2012. Již před mnoha lety zařadila výživu jako jeden z pilířů péče o svou kondici a zdá se, že to funguje.

Kdyby záleželo na mě, nevím jestli bych se k tomu vůbec kdy dostala. Jako mladá jsem jídlo moc neřešila. Nikdo mě k tomu nevedl. Doma jsem jedli klasiku, knedlíky s vajíčkem, řízek, chleba, salámy. I v době, kdy už jsem žila samostatně s přítelem, jsem na stravu moc nedbala. Když jsem přijela domů, tak jsem si večer klidně ohřála párek, nebo rozmrazila pizzu a přišlo mi to v pořádku. A to už jsem dávno závodila a sbírala medaile. Impulz přišel až před mojí první olympiádou v Pekingu v roce 2008. Tehdejší partner Honza mi navrhl, abych svoji kondici podpořila nejenom tréninkem, ale i výživou a našli jsme ve Wellnessii výživového poradce. Takže od 2008 v tom jedu. Šli jsme do toho tenkrát společně. Začali jsme se spolu učit zdravě jíst. Není to totiž ze začátku úplně snadný. Musíte změnit celé myšlení kolem jídla. Není to dieta, ale změna životního stylu.

To čím si plním tělo, je stejné jako plnit motor v autě. Když dáte benzín do dieselového motoru, nebude to dobré, zadře se. Podobně nalijete-li do něj nekvalitní naftu. Spálí toho víc a časem se může porouchat. Stejně tak tělo bude fungovat jen tak dobře, jak kvalitní jídlo mu dáte a kolik živin dostane.

Na talíři mám vždy sacharidy, bílkoviny a zeleninu. Snažím se dodržet vždy alespoň 1/3 talíře zeleniny. Dále nakupuji co nejvíce v bio kvalitě (ovoce, zeleninu, maso a mléčné produkty). Je to náročnější na peněženku a čas, ale stojí to za to, pokud chci „vydržet“ déle. Obzvláště u vrcholových sportovců je výhodné nezatěžovat tělo dalšími toxickými látkami z konvenčních potravin, když už tělo musí náročně regenerovat a zpracovat látky nahromaděné v těle po extrémní zátěži.

Nic nepřeháním. Když jedu k rodičům, tak si tam dám i občas tu omáčku, řízek. Ale vím, že je to doma připravené. Ani mě nenapadne zajít si na řízek do restaurace, nemám tam na něj vůbec chuť. Radši si tam dám něco lehčího, ale samozřejmě to, na čem si pochutnám. A zásadně nechodím do fastfoodu dát si „hambáče“. I kdybych měla umřít hladem, tak tam nepůjdu.

Dnes už i na letišti najdete k jídlu něco lepšího, třeba salát s kus-kusem apod. Musíte si tedy dát práci s výběrem a neskočit po první bagetě. A když vím, že nebude možnost, vždy si s sebou něco vezmu. Salát s tuňákem, nakrájenou zeleninu, proteinové, oříškové tyčinky. Ty mám všude po taškách a batozích.

Většinou nevařím všechna jídla. Na snídani mívám kaši. Nic jiného mi nechutná. Většinou z ovesných vloček, s oříšky, rozinkami, osladím sirupem. Nebo instantní rýžovou, pohankovou kaši třeba z Countrylifu. S tím vystačím na celé dopoledne.

Na oběd si většinou někam zajdu. Do Countrylifu, Uga, veganského bistra, kde mám zaručený dostatečný přísun zeleniny.

Večer vařím. Kuřecí maso, rybu, nebo rizoto jen se zeleninou. Takové rychlovky, které mám do 30 minut na stole. Nebaví mě stát dlouho u plotny. 1x za rok uvařím guláš, ničím nezahušťovaný, stojím u toho 3 hodiny a už mě to pak nebaví.

Stačí mi maličkosti během dne. Dobrá káva mi udělá vždycky radost. Nebo když posedím a popovídám s kamarádkou nebo s někým jiným, koho mám ráda, tak to mě také velmi dobije. Nebo když jsem někde v přírodě. Ráda jezdím k rodičům, kteří bydlí na vesnici v domečku, kde koukám na koně přímo před domem. Jsou to obyčejné věci, které mě přivádějí do klidu a pomohou na chvíli spočinout.

Máme pravidelné kroužky, tréninky pro děti v Praze a Českých Budějovicích. Několikrát do roka pak pořádáme týdenní či víkendové sportovní kempy.

Krom sportovních aktivit se ale na děti snažíme působit i po výživové stránce. Ne aby se z toho stresovali, ale aby věděli, jak to v těle funguje a jak jim to pomůže v regeneraci.

A také klademe důraz na „relax“ po sportu. Děti se nám tam vrací a my vidíme, jak rostou nejen kondičně, ale také duševně, jako osobnosti.

Mohu už během své závodní kariéry osobně předávat zkušenosti a to mě moc baví. A hlavně se mnou tráví i čas mimo stadion a mohou tak poznat, že jsem normální člověk, bytost s běžnými radostmi a starostmi.