Deník Adély: 1. týden „Zvykání a odvykání“

Zdravím Vás při téhle krásně upršené neděli.

Rozhodla jsem se kromě krátkých denních reportů napsat každý týden i jakýsi souhrnný blog. Důvodem není to, že bych se tak ráda poslouchala (i když, jsem lev s ascedentem ve střelci, takže trochu taky), ale hlavně to, že bych ráda vyvrátila jeden dost zažitý mýtus. A sice to, že chcete-li zhubnout a změnit životní styl, omezí Vás to ve Vašem běžném životě, na který jste zvyklí. Já mám za sebou opravdu dlouhou histrorii více či méně úspěšných (a více či méně zdravotně závadných) hubnoucích pokusů. A pravdou je to, že drtivá většina z nich do mého života zasáhla a to často i dramaticky. Ale ve chvíli, kdy jsem se vědomě rozhodla, že odmítám filosofii celoživotního hladovění (I  za cenu toho, že Madonna hrdě prohlašuje, že každá správná ženská musí mít celý život hlad) a chci najít trvale udržitelný životní styl. Restart mi takovou cestu nabídl a jsem za to vděčná.

Celé to začalo měřením na přístroji IN-BODY.

Když jsem uviděla ty čísla na papíře, nevěděla jsem, jestli brečet nebo se hystericky smát. „Koukám, že jsem pořádnej chlap.“ Okomentovala jsem je ironicky. Nevykládejte si to špatně. Po třiceti letech věčných bojů se sebou samotnou jsem se skutečně naučila mít ráda každý svůj špek i strii. To ovšem neznamená, že nechci sama na sobě pracovat. Chci mít lepší kondici, chci se naučit běhat. A hlavně, chci získat a UDRŽET si životní rovnováhu.

Se všemi z RESTARTU byla opravdu pohodová spolupráce.

Líbil se mi indiviuální přístup i to, že mi nikdo nesliboval zázračné zhubnutí dvaceti kilogramů po zakoupení magického kokteilu z kořene rostliny nacházející se výhradně na dně Černého moře. Ta největší práce (i když s odbornou a laskavou pomocí) zůstává nakonec vždy na nás samotných.

Po prvním týdnu začínám cítit hned několik benefitů zdravého životního stylu. Během tří až čtyř dnů se mi neuvěřitelně upravilo trávení. Sama tomu nemůžu uvěřit, protože se jedná o něco, co mě trápila třeba pět let. Začala jsem také mnohem lépe usínat. Co se týče váhového úbytku, ten po týdnu samozřejmě nemůže být relevantní. (Těch 25 kilo jsem taky nepřibrala za týden, takže je logicky za týden nemůžu dát dolů), ale důležitější pro mě je duševní pohoda a zdraví. I když máma, která mě celý týden neviděla mi hned řekla, že na obličeji už se nějaká změna rýsuje.

Zařadila jsem taky pravidelný pohyb. Bez něj to nepůjde.

Chodím se spolubydlícím na dlouhé, pravidelné procházky (alespoň dvě hodiny svižné chůze 3krát týdně) a cvičím doma prozatím s vlastní váhou. I přes můj velmi aktivní životní styl mě tento proces prozatím v ničem neomezil. Dobrovolně jsem se rozhodla vzdát se prozatím alkoholu, což mi nečiní žádný problém. Ačkoliv přiznávám, že jako pro ortodoxního pivaře, který nemá problém stáhnout deset kousků na posezení, byly stánky a zahrádky obrovským lákadlem, moje odhodlání zapracovat na sobě bylo pro tentokrát větší. Inu, uvídíme, jak se moje vůle bude chovat s přibývajícími týdny a stupni na teploměru, ale věřím, že budete se mnou!

Závěřem bych ráda utrousila jisté poznání pro všechny, kteří vidí v hubnutí řešení nenávisti k vlastnímu tělu.

Opravdu dlouho jsme byla jedna z vás. Vždycky jsem si říkala, že jakmile zhubnu, jakmile mi zmizí zadek, jakmile budu mít velikost 36, začnu se mít ráda. A schválně hádejte, co se stalo. Nebylo to tak. Dál a dál jsem si stanovovala mety toho, kdy už konečně přijde to vytoužené sebevědomí a akorát jsem byla naštvaná sama na sebe za práci a dřinu, kterou jsem (prakticky bez výsledku na vnímaní sebe sama) podstoupila. Ten klíč je totiž úplně jinde. Odpusttě si. Sobě i svému tělu. Mějte se rádi a teprve pak- s láskou a respektem k sobě- pracujte na své postavě. Uvidíte, že se stejně jako já budete radovat z každého pokroku na té dlouhé cestě. Protože- „Když nemáte rádi sami sebe, jak DOPRČIC chcete mít rádi někoho dalšího?“ – Slyšela jsem snad Amen?

Hubnutí zdar
Vaše Adéla