Není divu. Jdete tak totiž přes jeden z evolučně nejstarších procesů učení, tedy poznání skrze pozitivní zkušenost.[su_spacer size=“15″] Pochází z doby, kdy nebylo dostatek potravy a každá kalorie, především z cukru a tuku, znamenala větší šanci na přežití. Vidíte-li pak něco sladkého, váš naučený mozek si řekne: „Ha, kalorie, neumřu hlady!!“. Pokud vám to i chutná, navíc si uloží, jak jídlo vypadá a kde jste ho našli🔎. [su_spacer size=“15″]Příště už to jede automaticky. Naše kreativní mysl si pak ještě propojila okamžitý dobrý pocit ze sladkosti a začala tento automatismus spouštět i ve chvílích, kdy nám není dobře. [su_spacer size=“15″]A tak jsme se naučili jíst čokoládu, kdykoli jsme trochu smutní a sladkým zajídáme ledasjaký ne-komfort.[su_spacer size=“15″]
Mít disciplínu přerušit tuto mnohokrát nachozenou cestu je téměř nemožné. A to i když víme, jaký má přemíra cukru negativní dopad na naše zdraví. [su_spacer size=“15″]Praktickými kroky, třeba, že doma není nic sladkého nebo si na výlet vezmete svojí ovocnou tyčinku, abyste nesáhli po tatrance z bufáče, se dá ledacos přetlačit. Ale je to stále ten boj. Zvlášť dojde-li psychická síla. [su_spacer size=“15″]Je potřeba přepsat tu historickou zkušenost „sladké = cítím se dobře“ zkušeností novou: „sladké nejím = cítím se skvěle, jsem fit a zdravá/ý“.