Není divu. Jdete tak totiž přes jeden z evolučně nejstarších procesů učení, tedy poznání skrze pozitivní zkušenost.
Pochází z doby, kdy nebylo dostatek potravy a každá kalorie, především z cukru a tuku, znamenala větší šanci na přežití. Vidíte-li pak něco sladkého, váš naučený mozek si řekne: „Ha, kalorie, neumřu hlady!!“. Pokud vám to i chutná, navíc si uloží, jak jídlo vypadá a kde jste ho našli🔎. Příště už to jede automaticky. Naše kreativní mysl si pak ještě propojila okamžitý dobrý pocit ze sladkosti a začala tento automatismus spouštět i ve chvílích, kdy nám není dobře. A tak jsme se naučili jíst čokoládu, kdykoli jsme trochu smutní a sladkým zajídáme ledasjaký ne-komfort.Mít disciplínu přerušit tuto mnohokrát nachozenou cestu je téměř nemožné. A to i když víme, jaký má přemíra cukru negativní dopad na naše zdraví.
Praktickými kroky, třeba, že doma není nic sladkého nebo si na výlet vezmete svojí ovocnou tyčinku, abyste nesáhli po tatrance z bufáče, se dá ledacos přetlačit. Ale je to stále ten boj. Zvlášť dojde-li psychická síla. Je potřeba přepsat tu historickou zkušenost „sladké = cítím se dobře“ zkušeností novou: „sladké nejím = cítím se skvěle, jsem fit a zdravá/ý“.