Vyřadila jsem kafe, i když jsem byla kafový maniak

Já jsem hodně přibírala proto, že jsem se přestala úplně hlídat. Přestala jsem se i hýbat a najednou jsem měla tak 6 kilo navrch, úplně mi to nebylo příjemný, necítila jsem se vůbec dobře. Nebylo to ani o tom, že by mi okolí jako zpětná vazba říkalo, hele už to není hezký, byla jsi taková hezká, vysportovaná. Ale já sama jsem cítila, že to úplně není ono, co bych chtěla. Ta nejnižší váha byla opravdu těch 8 kilo dolů. Ale to už jsem opravdu nejedla.

Měla jsem sestavený jídelníček, ale hlídala mě nutriční terapeutka a současně i trenérka. Takže ona byla pro mě takovou velkou motivací. Cvičily jsme spolu dva dny v týdnu. Já potom ještě dva dny sama. Takže opravdu ten pohyb tam byl hrozně častý, že já jsem si mohla občas dovolit nějakou tu sušenku dát, ale potom jsem z toho úplně vypadla. A bylo pro mě hrozně těžký se znova nastartovat. Pak to byla taková ta lenost, ono venku prší a mně se nechce a proč teda. A tak jsem se pár měsíce dostávala do toho stavu, který se mně úplně nelíbil. A shodou okolností znám Hanku Střelečkovou.

Běžely jsme spolu Vltava run, což je štafetový běh a Hanka je hrozně energická ženská. Takže když jsem jí oslovila s tou možností se připojit do vašeho programu, tak jásala nadšením. Já posléze teda taky. Protože ten program mě nadchnul už jenom v podstatě na tom prvopočátku. Už když se mi odkrývaly ty týdny po sobě a já jsem vlastně zjišťovala i ty souvislosti toho svýho přibírání, tý svojí nespokojenosti, proč to nejde, když jsem se pokoušela si hlídat tu váhu i ten jídelníček.

Nešlo to. Ten důvod proč jsem se zasekla na té stabilní váze, i přestože jsem se snažila jíst zdravěji, žádný alkohol, žádné sladké, tak to byl opravdu ten stres z práce. Ten mi nedělal vůbec dobře. A jak říká můj kolega: „Martinko, ta práce nemá nožičky, ona neuteče, ty nemusíš mít každý den čistý stůl“. A já už jsem se potom vlastně musela naučit ten čas korigovat tak, abych měla čas na rodinu, na sebe a nepřeháněla to s 12 hodinovými směnami.

Určitě. Já jsem se to naučila trošku odfiltrovat a najedou mě začalo to vaření i víc bavit. Měla jsem takovou představu, že přece teplý jídlo nemůže být dietní. A najednou, některý ty recepty byly, a já si říkala – aha, jako cizrnu jsem nikdy nejedla, tak to zkusím. A nakonec to je jeden z mých oblíbených receptů, a když už to vařím, tak toho mám plný mrazák.

Takže už jsem se naučila s tím časem hodně i hrát a přítel mě motivoval, koupil mi koloběžku. Takže se snažíme propojit i ten čas, protože máme dva raubíře, tak abychom byli spolu víc, ale zároveň byli tak jako i sportovně aktivní. Protože ta dnešní generace dětí je taková, že si prostě sednou za ten notebook, tablet, telefon, u televize. Přítel je ale takovej tahoun, takže ten mě k tomu hodně tak jako dovedl.

Měla jsem velkou podporu v partnerovi. Myslím, že ze začátku byl přítel k tomu jídelníčku tak trošku skeptickej, že mi úplně nevěřil, že to budu dodržovat, i když mě teda zná. Ale sám říkal: „To jsem teda zvědavej, jak si na to uděláš čas.“ A ono to šlo. Takže teď vařim – rodina, přítel a děti, a já sama. Někdy k těm mým receptům se přidají, k mému velkému překvapení, i děti.

Ty moje výsledky, tam je to řekla bych takový víc komplexnější. Rozhodně se cejtím líp, nemám tolik nafouklé břicho, vyřadila jsem kafe, i když já jsem byla kafový maniak. Opravdu jsem pila 4 kávy denně. Tak jsem to stáhla na dvě.

Tím, že se já cejtím líp, tak i ta psychika tam zafunguje a ten váš program mě tak jako nakopnul, i vlastně ta facebooková skupina. Tam jsem viděla ostatní členky. Někdo tam psal – já jsem si byla dneska zaběhat – tak jsem si řekla, tak já půjdu taky. A myslím si, že to je od jídelníčku, přes tu psychiku, až k tý motivaci, že je to takový hodně komplexní. Takže já vlastně v tom vašem duchu jedu vlastně pořád dál.

Dá se to udržet. Neřikám, že stoprocentně. Občas si dám skleničku, když sedíme u kamarádů, když se vidíme. Když už si dám něco sladkého, tak teda z Biopekárny Zemanka, bezlepkové. Ale snažim se tím směrem dát, protože mi to prostě dělá dobře.

Tak u nás doma se určitě změnil koncept naší špajzky, protože jsem stáhla opravdu ty věci, které jsem vlastně zjistila, že je vůbec nepotřebuju. Já nepotřebuju sladké, já nepotřebuju chipsy. I teda přes to, že mám doma ty tři chlapy a ty si to daj, tak už dneska, když se mě syn zeptá: „Maminko, dáš si taky?“ Tak já řikám: „Ne, nedám. Ty víš, že nemůžu.“ „Mami, jsi dobrá.“

Dále jsem se posunula v té mé práci. Protože přesto, že pracuju v bankovnictví, tak když přišla ta korona, tak opravdu najednou se strašně navýšil objem požadavků klientů, ale samozřejmě v souvislosti s tímhle ne úplně příznivým stavem. A opravdu jsem četla příběhy těch klientů, proč nemůžou splácet. A pak si člověk vlastně řekne, že tak mám pár kilo navrch, ale vlastně se vůbec nic neděje, vůbec nemusím trpět, mám zdravý děti a najednou si člověk uvědomí, že vlastně řeší jenom 6 kilo navrch.

Že o nic ani nejde a nebudu se někam hrnout v tom zrychlenym vlaku, jenom kvůli tomu, abych takhle jela na tu kvantitu a vlastně si jako odepírala ten čas pro sebe. Takže já přesto, že si to trošičku nosim z té práce, občas i špatně spim. Tak ono to zní hrozně, vstávám ve 4 hodiny ráno, v šest ráno startuju počítač, ale mám pak celé odpoledne na to, abych se věnovala sobě a rodině. Už ty děti mi to v podstatě i trošičku v tom svým věku usnadňují, že jsou starší a už se naučily i mě ten čas dávat. Takže to byl takový zlom, a ono se to všechno sešlo v jeden ten čas, takže mně se to krásně hodilo.

Protože děti když byly menší, tak ten čas jsem jim musela věnovat víc. Vlastně jsem je i doprovázela do škol a teď najedou už byly větší a už se doprovázely sami. A já jsem se zase mohla zpátky zapojit i do toho sportu a říct si – dobře, přijdu domů, a teď už to mám tak srovnaný, doufám, že mi to dlouho vydrží, že přijdu domů a vim, že se nesmim na nic koukat, nesmim koukat na takové ty věci, jako tady je to nádobí a tak. Já si okamžitě musim vzít běžecké boty, běžecké oblečení a musím jít. A za hodnu a půl se vrátím a je mi úplně báječně.

Takže já si vždycky musim uvědomit ten stav, kterej potom je.  A to mi strašně dlouho nešlo, no prostě ta lenost mě donutila.

Já si myslim, že ten program je natolik komplexní, že pomůže úplně všem. A pomůže jim i v tom, se tak jako vlastně vrátit. Pro někoho to tedy není úplně vrácení, jako v tom mém příběhu. Ale nastartování se vlastně té nové etapě cítit se dobře, jíst zdravě a ono to tělo vlastně začne fungovat úplně jinak. Já mám najednou víc energie a to si myslím, že v tom zrychlenym pracovnim procesu to všem nám bere něco, o co se sami nemusíme vůbec připravovat.