Jeden důvod proč jsem se zasekla na té stabilní váze, i přestože jsem se snažila jíst zdravěji, žádný alkohol, žádné sladké, tak to byl opravdu ten stres z práce🤯.
Ten mi nedělal vůbec dobře.
A jak říká můj kolega: „Martinko, ta práce nemá nožičky👣, ona neuteče🏃♀, ty nemusíš mít každý den čistý stůl“.
A já už jsem se potom vlastně musela naučit ten čas korigovat tak, abych měla čas na rodinu, na sebe a nepřeháněla to s 12ti hodinovými směnami🙏.
Je na každém odhalit svůj střípek osobní skládačky a najít klíč🗝 k tomu, proč nabírá a nehubne. Restarťačka Martina si zrevidovala své pracovní nasazení a vyzrála na nechuť cokoliv dělat a podařilo se jí znovu se nastartovat👍.
Já jsem hodně přibírala proto, že jsem se přestala úplně hlídat. Přestala jsem se i hýbat a najednou jsem měla tak 6 kilo navrch, úplně mi to nebylo příjemný, necítila jsem se vůbec dobře. Nebylo to ani o tom, že by mi okolí jako zpětná vazba říkalo, hele už to není hezký, byla jsi taková hezká, vysportovaná. Ale já sama jsem cítila, že to úplně není ono, co bych chtěla. Ta nejnižší váha byla opravdu těch 8 kilo dolů. Ale to už jsem opravdu nejedla.
Nešlo to. Ten důvod proč jsem se zasekla na té stabilní váze, i přestože jsem se snažila jíst zdravěji, žádný alkohol, žádné sladké, tak to byl opravdu ten stres z práce. Ten mi nedělal vůbec dobře. A jak říká můj kolega: „Martinko, ta práce nemá nožičky, ona neuteče, ty nemusíš mít každý den čistý stůl“. A já už jsem se potom vlastně musela naučit ten čas korigovat tak, abych měla čas na rodinu, na sebe a nepřeháněla to s 12 hodinovými směnami.
Určitě. Já jsem se to naučila trošku odfiltrovat a najedou mě začalo to vaření i víc bavit. Měla jsem takovou představu, že přece teplý jídlo nemůže být dietní. A najednou, některý ty recepty byly, a já si říkala – aha, jako cizrnu jsem nikdy nejedla, tak to zkusím. A nakonec to je jeden z mých oblíbených receptů, a když už to vařím, tak toho mám plný mrazák.
Takže už jsem se naučila s tím časem hodně i hrát a přítel mě motivoval, koupil mi koloběžku. Takže se snažíme propojit i ten čas, protože máme dva raubíře, tak abychom byli spolu víc, ale zároveň byli tak jako i sportovně aktivní. Protože ta dnešní generace dětí je taková, že si prostě sednou za ten notebook, tablet, telefon, u televize. Přítel je ale takovej tahoun, takže ten mě k tomu hodně tak jako dovedl.
Měla jsem velkou podporu v partnerovi. Myslím, že ze začátku byl přítel k tomu jídelníčku tak trošku skeptickej, že mi úplně nevěřil, že to budu dodržovat, i když mě teda zná. Ale sám říkal: „To jsem teda zvědavej, jak si na to uděláš čas.“ A ono to šlo. Takže teď vařim – rodina, přítel a děti, a já sama. Někdy k těm mým receptům se přidají, k mému velkému překvapení, i děti.
Dá se to udržet. Neřikám, že stoprocentně. Občas si dám skleničku, když sedíme u kamarádů, když se vidíme. Když už si dám něco sladkého, tak teda z Biopekárny Zemanka, bezlepkové. Ale snažim se tím směrem dát, protože mi to prostě dělá dobře.
Tak u nás doma se určitě změnil koncept naší špajzky, protože jsem stáhla opravdu ty věci, které jsem vlastně zjistila, že je vůbec nepotřebuju. Já nepotřebuju sladké, já nepotřebuju chipsy. I teda přes to, že mám doma ty tři chlapy a ty si to daj, tak už dneska, když se mě syn zeptá: „Maminko, dáš si taky?“ Tak já řikám: „Ne, nedám. Ty víš, že nemůžu.“ „Mami, jsi dobrá.“
Protože děti když byly menší, tak ten čas jsem jim musela věnovat víc. Vlastně jsem je i doprovázela do škol a teď najedou už byly větší a už se doprovázely sami. A já jsem se zase mohla zpátky zapojit i do toho sportu a říct si – dobře, přijdu domů, a teď už to mám tak srovnaný, doufám, že mi to dlouho vydrží, že přijdu domů a vim, že se nesmim na nic koukat, nesmim koukat na takové ty věci, jako tady je to nádobí a tak. Já si okamžitě musim vzít běžecké boty, běžecké oblečení a musím jít. A za hodnu a půl se vrátím a je mi úplně báječně.
Takže já si vždycky musim uvědomit ten stav, kterej potom je. A to mi strašně dlouho nešlo, no prostě ta lenost mě donutila.